Kategorie

Využití stravovacích režimů a diet k léčebnému působení.

Nejprve se pojďme podívat do historie.

Problémem dnešní obezity je její současná pandemie. Obezita je však mezi lidmi od nepaměti. Už asi v 6. století před naším letopočtem popisoval obezitu indický lékař SušrútaA jako lék na obezitu a její komplikace viděl fyzickou práci. Jméno Sušrúta znají ajurvédisté, jeho kompendium je považováno za zdroj ajurvédy. Já si jeho jméno pamatuji spíš v souvislosti s historií chirurgie, která také patřila k jeho specializaci. Nesešíval rány jehlou ani nití, ale nechal do okrajů rány zakousnout velké mravence, kterým pak utrhl tělíčko a zakousnutá hlavička sloužila jako nejlepší chirurgické svorky.

Naší civilizaci je bližší lékař Hippokratés, který žil o něco později v ŘeckuTen nepovažoval obezitu za nemoc, ale za příčinu dalších nemocí. Proslavil se Hippokratovou přísahou, ve které lékaři slibovali, že nikdy nebudou medicínu učit ženy, že se nesníží k chirurgickým zákrokům, jimiž se mají zabývat holiči.

Praktickou dietologii s ohledem na léčbu obezity rozpracoval žák Hippokratův, doktor Galén, který byl také Řek, ale už v době Římského impéria. Zabýval se např. klasifikací potravin. Při léčbě obezity nedoporučoval omezit množství potravin, protože věděl, že lidé omezování nevydrží. Doporučoval ponechat objem, ale nahradit potraviny těmi, které jsou méně na tloušťku.

Hippokratés i Galén upadli v průběhu historie v Evropě v zapomnění. Je paradoxem, že jejich učení známe jen díky muslimům. Hippokratova dietní nauka byla rozpracována slavnými islámskými lékaři, např. Avicennou. Díky tomu zůstala zachována a v době, kdy byla jižní Evropa muslimská (Cordóbský chalífát), rozšířilo se Hippokratovo učení zpět do Evropy. A malá perlička: španělského krále Sancho I. svrhli v roce 958 z trůnu kvůli jeho morbidní obezitě. Rebelové tvrdili, že přetučnělý král není důstojným reprezentantem země. Pomohl mu cordóbský chalífa z jižního Španělska Abd al-Rahman III., který mu zapůjčil svého židovského lékaře Hasdai ibn Shapruta. Ten mu pomohl shodit. Sancho I. pak trůn získal zpět a islám logicky posílil své evropské pozice. Středověk, renesance a baroko byly spíš oslavou nadváhy a obezity, která byla symbolem bohatství a prosperity. Na zdravotní komplikace se tolik nehledělo.

Rozvoji znalostí o obezitě výrazně pomohly v 18. století objevy francouzského génia Antoina Lavoisiera. Nebyl to doktor, ale chemik. Byl ředitelem Francouzské akademie věd a jeho výzkumy pomohly pochopit principy metabolismu. Ve věku 28 let si vzal si třináctiletou nadějnou žákyni, ze které pak vychoval svou asistentku v laboratoři. Za peníze z věna pak vybudoval vlastní výzkumný ústav. Jeho úspěch samozřejmě vyvolával závist, tak ho při Francouzské revoluci popravili. I v době, kdy se chystal na smrt, pokračoval ve výzkumu. Říká se, že se dohodl se svým asistentem, že vyzkoumají, za jak dlouho po useknutí hlavy se umírá. Lavoisier mrkal po popravě a asistent měřil čas. Prý mrkání ustalo až po minutě. Lavoisierova manželka po jeho smrti vydala spisy a zachovala tak pro současnost géniův odkaz.

Celé 19. století těžil obezitologický výzkum z Lavoisiera. Důležitá jsou systematická sledování a pokusy objasnit úlohu jednotlivých živin v metabolismu člověka. Na frak dostala zdravá výživa: Průmyslová revoluce v 19. století přinesla stroje na mletí přesáté bílé mouky. Vyráběla se ze zrna zbaveného slupek. Bílá mouka je zdrojem sacharidů, neobsahuje však vlákninu. Ale ani minerály a vitamíny. Do té doby se používala celozrnná mouka, a ta bílá byla vzácnou pochoutkou. Najednou se z pochoutky stal běžně dostupný produkt. Masové využití bílého pečiva se stalo krokem k nevhodným stravovacím návykům. Jak v Evropě, tak v Americe. Aktivita dietologů nepřinesla významnější úspěch. Známým zastáncem celozrnné mouky byl americký dietolog Sylvester Graham. Podle něj pojmenovaný celozrnný Grahamův chléb se jako dietní doporučuje dodnes.

Průmyslová revoluce má další vroubek: úbytek potřeby lidské síly, omezení pohybu, snižování pohybové aktivity. Ve srovnání s tím, jak se na fyzické kondici mladé populace podepsaly dnešní počítače, mobily a internet, bylo negativní působení průmyslové revoluce zanedbatelné. V průběhu dvacátého století se obezita postupně stala nejčastějším metabolickým onemocněním. Šlo o důsledek životního stylu s neustále se zvyšujícím příjmem energie bez přiměřeného nárůstu energetických výdajů. Na konci 20. století dosáhla obezita dimenze globální pandemie.

Je zajímavé, že v období první republiky se obezita u nás tolik neřešila. Je to vidno i z různých zdravovědných příruček tehdejší doby, které se tématům tloušťky prakticky nevěnovaly. Větší prostor byl věnován tématu přibírání na váze. Mělo na tom svůj podíl sokolské hnutí, skauting? Pěstovala se v široké populaci láska k pohybu, pobytům v přírodě. Nebo to bylo přiměřenou nabídkou potravin? Lidé nepodléhali svodům v nákupních řetězcích, nakupovali s rozumem. Jenže socialismus také nebyl obdobím hojnosti, a lidé byli tlustí. Po druhé světové válce uváděly statistiky podváhu u poloviny mužské populace.

V Česku je za zlomový rok vzniku epidemie obezity považován rok 1953. Tehdy byl zrušen přídělový systém na potraviny a Češi a Slováci začali jíst jak utržení ze řetězu. Průměrný denní energetický příjem přesáhl brzy hranici tří tisíc kilokalorií a už v roce 1960 uváděly statistiky obezitu či nadváhu u 30% obyvatel. Prestižní byla tučná jídla a k rozvoji konzumace bílé mouky přispěl i typický český knedlík a další moučná jídla v kombinaci s nadměrnou spotřebou alkoholu.

Když v roce 1972 představil světu svou dietu americký dr. Robert Coleman Atkinsnikdo neměl námitek. Jeho pacienti hubli dobře. Dieta byla ketogenní, vycházela z principu známého a prověřeného po desítky let, používá se při léčbě epilepsie. Jakmile se Atkinsova publikace o nové revoluční dietě stala bestsellerem, náhle Americká lékařská asociace (AMA – American Medical Association) zjistila, že „jde o obrovský podvod“. Atkinse odborná asociace zatratila jako šarlatána a podvodníka. On později na velkém souboru pacientů prokázal účinnost své redukční dietní kúry. Lékaři z AMA otočili a vytáhli další pomlouvačný trumf: dieta je škodlivá, dokonce nebezpečná. Obsahuje moc tuků. A když dr. Atkins zemřel po úrazu, rozšířily se fámy, že zemřel na svou dietu. Celý život ji totiž držel, aby šel pacientům příkladem.

O půlstoletí později se miláčkem obézních žen stal dr. Pierre Dukan. Alžířan s francouzským občanstvím. Jeho proteinová dieta měla výsledky, nenutila hladovět ani cvičit. A ke všemu s ní hubly celebrity, které tak z doktora Dukana udělaly celebritu další. Jenže ti méně populární doktoři si na Dukana políčili a opakovaně ho vyloučili z registru lékařů. Jedno z těch vyloučení platilo osm dní. Osm dní – to přeci nemohlo jít o ochranu pacientů, spíš o snahu poškodit slavnému doktorovi pověst. 

Obezitologie má v historii řadu osobností. Tak jako je symbolem hubnutí v Americe dr. Atkins, národním hrdinou na poli hubnutí byl v ČR profesor Rajko Doleček. Přišel s hubnutím v době socialismu. Jeho pořad Nebezpečný svět kalorií přečkal bez závistivé kritiky a bez úhony. Zničila ho povodeň v roce 2002, kdy se zaplavily depozitáře filmů České televize v Karlíně a zůstaly tam navždy pohřbeny Dolečkovy naučné seriály. Zachoval se jen jediný díl. Máme k dispozici naštěstí jeho knížky.